Pátek 27. 1. byl pro chuchelské děti dnem, kdy čekaly ve škole, až dostanou (z technických důvodů o 3 dny dříve) pololetní vysvědčení, ale pro 8. B to byl den ve znamení vycházky barokní Prahou a předání vysvědčení v Zrcadlové kapli Klementina.
Procházka začala před domem U Zlaté studně, nádherného barokního domu na rohu Seminářské a Karlovy ulice, na jehož fasádě jsou ti nejoblíbenější v baroku uctívaní světci.
Z Karlovy ulice jsme vstoupili do Klementina, jednoho ze tří pražských jezuitským komplexů, kde se od 16. století vzdělávaly tisíce studentů a kde tradice vzdělávání díky Národní knihovně, která zde dnes sídlí, stále trvá. Barokní knihovna i Astronomická věž jsou sice dočasně nepřístupné, ale Zrcadlovou kapli Klementina jsme si detailně prohlédli nejen zvenčí, ale i zevnitř. Byli jsme tam úplně sami, bylo tam příjemně teplo a bylo tam hlavně baroko, kterého se člověk mohl nadechnout i dotknout a zkusit posoudit, co je klam a co je realita, který mramor je pravý a který umělý… Děti tady dostaly vysvědčení a jejich jedničky se donekonečna odrážely v promyšleně umístěných zrcadlech. Před kaplí jsme slavnostní okamžik oslavili dětským šampaňským, které jsme museli rychle vypít, aby nám nepřimrzlo ke rtům.
Kolem kostela nejsvětějšího Salvátora jsme zabočili na Karlův most a zastavili se až u sv. Jana Nepomuckého, nejtypičtějšího barokního světce, Braunovy sv. Luitgardy, nejkrásnějšího sousoší na mostě (které je sice v rekonstrukci, ale nelze ho opomenout), a do třetice před tzv. Turkem, nejznámějším barokním sousoším na Karlově mostě.
Celou dobu jsme sledovali mikulášskou kupoli a mířili k ní. Chrám sv. Mikuláše je středem druhého pražského jezuitského komplexu a jeho impozantní interiér v růžovozelených odstínech plný světla a odlesků zlata nemůže nechat nikoho na pochybách, že baroko dokáže zapůsobit na city a vzbudit nejednu otázku, třeba i tu, která je v názvu Briedelovy sbírky Co Bůh? Člověk? Velkolepou nástropní fresku jsme mohli sledovat i zblízka z balustrány v prvním patře stejně jako originály Škrétových obrazů. Děti svůj zážitek vyjádřily jedním slověm: dechberoucí.
Po tomto zážitku už se dalo jít jen domů a přesvědčit se, že vysvědčení, které už měli v kapse, není klam a mam, ale reálný výsledek půlroční práce. Ivana Motýlová a 8. B